Problém zveřejněných informací a utajovaných skutečností.

Umberto Eco v jedné své glose hovoří o vyšetřování vraždy třináctileté Yary Gambirasiové, který je v Itálii silně medializován a dosud nebyl vyřešen.

V souvislosti s vyšetřováním a rolí médií v tomto případě pak dospívá k závěru, že veřejnost cítí potřebu být informována, a média, která tuto potřebu uspokojují, jednají ve veřejném zájmu. Jenže případ Yary je poněkud komplikovaný.

Policie zpočátku obvinila marockého dělníka, kterého následně musela pro vlastní pochybení propustit bez důkazů. Dalším obviněným se stal jistý Massimo Bossetti poté, co se v v případu objevily důkazy se stopami jeho DNA. Ty však nejsou jednoznačné. Jenže skrze analýzu DNA vyšly najevo spletité vztahy v rodině Bossettiových, a média zveřejnila informaci, že Massimo není synem muže, kterého považoval za otce, a že Massimova matka tajila před svým mužem mimomanželský poměr, ze kterého před osmnácti lety vzešel právě její syn. Jako otce samozřejmě uvedla manžela.

Umberto Eco následně nehovoří o práci médií v tomto případě zrovna se sympatiemi, nicméně stále upozorňuje na to, že společnost si oprávněně zvykla na to vyžadovat veškerou otevřenost v informování o práci státních institucí, takže je všechno v pořádku.

Rozumně uvažující občan ovšem ví, že existují oblasti utajovaných informací, a jinak ani nelze, neboť případný únik informací může zhatit zdárnost nejrůznějších procesů. A těm, kteří by chtěli médiím nasazovat psí hlavu za to, že kvůli nim vyšla najevo soukromá věc a v důsledku neuváženého informování veřejnosti byla zničena jedna rodina, je třeba říci jediné: kdyby na začátku nebyla lež, respektive zatajení pravdy, kdyby Massimova matka nelhala svému muži, nebylo by o čem informovat. Jediný, kdo z toho vychází jako poražený, je domnělý Massimův otec. Ale ptejme se: je skutečně poražený, když se konečně dozvěděl pravdu?