Dva lidé, kteří spolu nedokáží být šťastní, nebokáží utvořit ani šťastnou rodinu. Že to lze, kvůli dětem - je iluze neustále omílaná.

Mnohem důležitější než formální úplná rodina je láska obou rodičů k dítěti a schopnost se rozumně domluvit, i když nežijí spolu.

To, co říkáte, je samozřejmě pravda. Ale jde o něco jiného: o začátky rozpadu vztahu, které často mají kořeny v malichernostech. Když se na ty první konflikty budou dívat rodiče z pohledu na štěstí jejch dítěte, možná "dají zpátečku", a budou k sobě tolerantnější, a vůči vztahu odpovědnější. O to jde především.

Ta čísla nesedí.

Podle toho, co píší jinde, se cca 45 % dětí rodí mimo manželství.

A cca 45 % rozvádějících se manželství má děti.

Z toho mně vychází, že jen necelá jedna třetina dětí žije a vyroste v úplné rodině.

A to je tedy děs.

Protože děti, které vyrostly jen s matkou, eventuelně s matkou a periodicky se střídajícími "strýčky", zcela jistě nejsou do dospělosti připraveny na vlastní manželství. Takový mladý člověk, co normální rodinu vůbec nezažil, sám normální rodinu nevytvoří, neudrží. Je tedy krajně nerozumné pro každého mladého člověka, aby se pokoušel vytvořit rodinu s partnerem/partnerkou, jehož/jejíž představa párového soužití je dána naprostým rodinným selháním jeho/jejích rodičů. Pro chlapce platí, že s dívkou, která vyrostla bez otce, by se neměl zaplétat, protože ona ho nenechá, aby jí byl normálním manželem a řádným otcem jejich dětem. A pro dívky platí, že chlapce, kteří vyrostli než s matkou, by k oltáři (ani do postele) tahat neměli, protože buď budou od nich vyžadovat navyklý pečovatelský režim svých matek, nebo jim naopak zdrhnou po vzoru svých otců.