V letech 1990-1992 jsme byli s Milošem Zemanem kolegové poslanci Federálního shromáždění tehdejší České a Slovenské federativní republiky. Coby řadový člen hospodářského výboru jsem obdivoval Miloše, zastávajícího post předsedy rozpočtového výboru, pro jeho tehdejší brilantní argumentaci.
Milošův skvěle fungující brilantní mozek plodil úžasně vtipné bonmoty, kterými vyšperkovával každé vystoupení, ať již při projevech v průběhu plenární schůze parlamentu, nebo v debatách s tehdejším federálním ministerm financí Václavem Klausem při společném zasedání parlamentních ekonomických výborů. Byl jediným mezi dvěma stovkami poslanců, který dokázal oponovat Václavu Klausovi způsobem budícím respekt samotného pana ministra.
Kam se poděl ten excelentně fungující Zemanův mozek? To, co dnes slyším znít z úst pana prezidenta, nejsou přesné logické věty, ale často bláboly, polopravdy nebo přímo lživé výmysly. Jako příklad uvedu Zemanem vymyšlený Churchillův dopis Hitlerovi, nebo nesmysly o Ferdinandu Peroutkovi, které hlásal prezident během projevu u příležitosti 70. výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim.
Výsledky mozkové činnosti našeho prezidenta mi připomínají jednoho mého někdejšího kolegu šachistu Rudolfa. Před dvaceti lety to byl téměř velmistr šachové hry. Porážel mne během dvaceti tahů, ve vzájemné bilanci jsem dosáhl pouze několika remíz, vyhrát partii jsem nedokázal ani jedinou.
Vloni v létě jsem se procházel kolem zahradní restaurace, ve které se scházejí šachisté při hezkém počasí k partičce. Stačí usednout ke stolu, vybalit šachovnici, postavit figurky, a během několika minut si přisedne náhodný soupeř. A jak se tak procházím, slyším najednou, že někdo volá moje jméno. Láďo, Láďo, jsi to ty? Ohlédnu se a koho nevidím – Rudolf! Přisedl jsem k přichystané šachovnici s postavenými figurkami, připraven k výprasku. A nemohl jsem uvěřit svým očím. Během deseti tahů jsem měl o dva pěšce a figuru více, a Ruda partii vzdal. Během následujících pěti partií, které jsem všechny vyhrál, Ruda stačil vypít tři plzeňské dvanáctky a tři rumy. Bylo mi jasné, že nehraju s mezinárodním mistrem, ale s alkoholikem, který nedokáže soustředit myšlenky. Vůbec si neuvědomoval, ce se to na šachovnici děje.
Nevím, koho z těch dvou je mi více líto. Jedno ale vím jistě. Je mi líto České republiky. Má prezidenta, který přišel o schopnost skvělého myšlení. To by ale nemuselo být to nejhorší. Protože z historie víme, že mnozí vládcové, králové, první tajemníci i prezidenti, jimž už moc nefungoval mozek, se stali figurkami v rukou jiných, sledujících své vlastní zájmy. A ty mohou být v naprostém rozporu s obsahem prezidentského slibu, ve kterém Miloš Zeman podepsal slova: Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Jenže: Jaké je to vědomí?
