Jsem Evropan. Každý měsíc, ač důchodce, mám v peněžence předem stanovený obnos na charitu. Člověku v nouzi pomohu, barva pleti nerozhoduje. Ale umím se i bránit těm, kteří mé ochoty pomoci chtějí zneužít.
A obrana všeho, co Evropu dělá mezi ostatními světadíly snad tím nejlepším místem k životu, to je dnes v souvislosti s vlnou migrace z islámských zemí to nejdůležitější, co všichni Evropané musí mít především na zřeteli.
Jsem nábožensky tolerantní, a uznávám právo každého na vlastní náboženské vyznání, včetně proklamované příslušnosti k islámu, uctívání Koránu a víry v Mohameda. Ale nedám si vnucovat ani víru, ani náboženství. Radikální islamisty považuji za fanatiky ohrožující lidskou kulturu jako takovou.
K mému současnému postoji mne vede obava ze sofistifikované a z neprůhledného pozadí řízené migrace. Mezi imigranty může být velké množství fanatických radikálů, kteří jsou schopni stát se „trójským koněm“, „pátou kolonou“, silou, která se rozprostře po Evropě, a v předem určeném okamžiku udeří koordinovaně na Evropskou unii na celé její ploše. Proto volám po zpřísnění imigrační politiky Evropské unie. Evropa by si měla vzít příklad z Austrálie a její imigrační politiky.
Jedině tím, že si uchráníme vlastní statut, evropskou demokracii, Evropskou unii, a naše historické hodnoty včetně schopnosti pomoci slabším – jedině tím si uchováme možnost pomáhat. Pomáhat ale opravdu jen těm, kteří si o pomoc řeknou způsobem stanoveným pro legální migraci. Zároveň nezpochybňuji nejen právo evropských (nejen) zemí, ale i povinnost pomoci zemím, odkud dnes do Evropy směřují statisíce běženců. Procesem takové pomoci se musí zabývat Rada bezpečnosti OSN, a to co nejdříve. Protože nejen Evropa, ale celý svět je ve válce. I když si to nechceme přiznat.
