Bělohradský, Hartl, Sedláček na Colours of Ostrava.

 Letošní hudební festival Colours of Ostrava nabídl vedle muziky řadu debat o současném světě. Jedna z nich, organizovaná občanských sdružením PANT a portálem Moderní dějiny, moderovaná Petruškou Šustrovou, měla název Evropa dnes,

Hovořilo se o problému identity, úpadku hodnot, o migrační a demografické krizi. 

 Václav Bělohradský, Jan Hartl a Tomáš Sedláček toho měli na srdci tolik, že se nedostalo na otázky publika, které naplnilo sál do posledního místečka, a hodinu a půl sledovalo debatu mezi všemi čtyřmi protagonisty s velkou pozorností. Václav Bělohradský začal zmínkou o Brexitu, nabídl několik jeho příčin, Jan Hartl upozornil na převládající nálady ve veřejnosti, Tomáš Sedláček s nadhledem jemu vlastním a s ironií zmínil fakt, že se nám všem dobře žije a nemáme vlastně nad čím naříkat, bojíme se a vlastně není čeho atd., samozřejmě pak zvážněl a hovořil i o temných silách.

Z celé debaty vzešla kritika politiků nejen v Bruselu, kteří, tak trošku (a někteří i hodně) zahleděni do sebe, zapomínají na lid, který je zvolil, ba dokonce se chovají tak, že by ten lid „chtěli změnit“. Což samozřejmě nelze, ale lid tento jejich postoj a způsob výkonu funkce vnímá, a tak je apriori proti všemu, co přichází z Bruselu.

Jsem eurooptimista (nejde o Euro, ale o Evropskou unii), ale chci SMYSLUPLNOU Evropskou unii. A tak poněkud kacířsky Brexit vítám. Přesně v duchu slov Tomáše Sedláčka o temných silách. K nim řadím všechny síly usilující o dezintegraci Evropské unie. Ale jak víme, každá síla budí protisílu. V tomto případě je pro mne světlou silou všechno, co podporuje evropskou integraci. Paradoxně může být Brexit součástí světlých sil: pokud probudí všechny, kteří také chtějí smysluplnou Evropskou unii. Tomáš Sedláček také zdánlivě odtažitě od problému zmínil existenci Viagry. Tento lék bere mužům možnost výmluvy, že „nemohou“. Ale zazněla nádledující věta: „Když můžeš, tak musíš!“ A tady je vyslovena výzva všem, kteří nechtějí dezintegraci Evropské unie, kteří nechtějí návrtat k národním státům, k hranicím všeho druhu a k nebezpečí střetů, kteří chtějí všechno to dobré, co evropská integrace nabízí, ale zároveň nechtějí to špatné, co přichází z Bruselu. Nedá se nic dělat: nastává doba, kdy nelze sedět s rukama v klíně.

Pokud jsem s takovým závěrem a pocitem v duši neodcházel z debaty sám (a doufám, že ne), tak tahle akce byla úspěšná.